Smutná bilance zahranicní pomoci v Africe
By Jim Peron
Již témer pul století jsou africké zeme zaplavovány pomocí. Africké vlády dostaly darem stovky miliard dolaru. Další miliardy putovaly k týmž vládám v podobe pujcek. Kontinent zavalily nescetné tuny potravin, zástupy poradcu, expertu a administrátoru pricházely rešit problémy Afriky. Presto se úroven rozvoje v Africe za celou tu dobu nezvýšila ani o píd. Ve vetšine zemí Afriky príjmy na obyvatele bud stagnují nebo klesají.
Pred nekolika lety Svetová banka v jedné ze svých zpráv priznala, že 75 % jejích zemedelských projektu v Africe selhalo.1 Jiné humanitární organizace na tom nebyly o nic lépe. Operace Mils Mopti v Mali mela zvýšit produkci obilí, ale vláda stanovila pro obilí "oficiální" ceny a musela zemedelce nutit, aby prodávali svou produkci za tuto nízkou sazbu, která nedosahovala skutecné tržní hodnoty. Výsledkem bylo, že se produkce obilí o 80 % snížila.2 V Senegalu se vynaložily 4 miliony dolaru za úcelem zvýšit v oblasti Bakel produkci z chovu dobytka. Nakonec se zde však chov zvýšil o pouhých 882 kusu.3
V severní Keni vybudovaly norské humanitární organizace mrazírnu ryb ve snaze vytvorit pracovní místa pro príslušníky národa Turkana. Ihned po dostavení továrny se však ukázalo, že ke svému provozu potrebuje více energie, než je v celé oblasti možné získat.4
Další fiasko humanitární pomoci se odehrálo v Tanzánii, kde se za 10 milionu dolaru postavila továrna na zpracování oríšku kešu. Její kapacita však trojnásobne prevyšoovala produkci techto oríšku v celé zemi, a náklady na její stavbu byly tak vysoké, že by prišlo levneji zpracovávat kešu v Indii.5
V Jižní Africe venovala Evropská unie více než 2 miliony dolaru na inscenaci "osvetové" hry o nemoci AIDS s názvem Serafina II. Poskytnuté prostredky sice umožnily hercum a personálu dopravu v luxusním autobuse, sotva však prispely k vetší informovanosti publika o nemoci AIDS. Odborníci na AIDS hru odsoudili jakožto plýtvání penezi - spolkla totiž 20 % celého jihoafrického rozpoctu na boj proti AIDS - a uvedli, že obsahovala dokonce nepresné informace. Masivne propagovaného predstavení hry ve meste Soweto se zúcastnilo méne než 100 diváku. Hra byla stažena, peníze se však již nevrátily. EU tvrdí, že na projekt žádné její prostredky použity nebyly, ale tehdejší ministr zdravotnictví Nkosazama Zuma má opacný názor.6
Podobné debakly jsou spíše neškodné. Ale zahranicní pomoc se obcas využívá k úcelum naprosto nicivým, nekdy i ke genocide. Marxistický režim etiopského diktátora Mengistu Haile Mariam, který byl adresátem mnohých penežních príspevku, používal cást z nich na násilné presídlování velkých skupin obyvatelstva. Jeden etiopský predstavitel rekl: "Je naší povinností s temi zemedelci hnout, když jsou príliš hloupí na to, aby se hnuli sami."7 Humanitární príspevky urcené na pomoc obetem hladomoru se místo toho použily k nákupu nákladních aut pro realizaci presídlovacího plánu. Humanitární pomoci se casto úmyslne zamezoval prístup do nejvážneji postižených oblastí, nebot Mengitsuv režim tak mohl pohodlne nechat své protivníky umírat hladem. Lode s pomocí se zadržovaly kvuli výkupnému a za vyložení tuny nákladu musely zaplatit 50 dolaru, pricemž cást potravin nakonec pro sebe zabavila armáda. Podle listu The New York Times prodala Mengitsuova vláda cást potravinové pomoci na svetových trzích, a financovala tak nákup zbraní.8
Etiopie však nepredstavuje výjimecný prípad. Také Kongo prodávalo potravinové dary, a za získané peníze koupilo od Itálie zbrojovku.9 Klidnejší ostrov Mauritius promenil darovanou rýži, údajne prvotrídní kvality, v hotely pro turisty.10 Stejne tak hrozí i penežním darum, že se minou svým cílem. Zairský prezident Mobutu si na svém švýcarském konte nashromáždil bohatství, jehož hodnota se odhaduje na 10 miliard dolaru.11 Kenský bojovník za lidská práva Makau Wa Mutua si stežuje: "Od doby, kdy Afrika získala nezávislost, se vláda pokládá za neco jako osobní léno, které má vudci sloužit k hromadení majetku pro sebe, svou rodinu a klan. Nikdo ho nesmí kritizovat, a všechno, co rekne, má konecnou platnost."12
Zimbabwský vudce Robert Mugabe se proslavil extravagantními nákupními cestami do obchodu Harrod's; aby je mohl podnikat, musí zabavovat letadla zimbabwských aerolinií.13 Mugabuv režim používá ve snaze udržet se u moci systematického násilí. A podle listu Johannesburg Star jeho bojovníci "drancují" fondy humanitární pomoci, aby získali finance pro své výpady. Údajne se jedná až o 1 milion dolaru. Vedoucí delegace EU v Zimbabwe Asger Pilegaard požádal o prošetrení celé veci se slovy: "Nemužeme se smírit s tím, že humanitární pomoc, financovaná z penez evropských danových poplatníku, se nedostává k lidem, kterým byla puvodne urcena."14
A tak trebaže se na plakátech a v reportážích ukazují hladové obliceje jako reklama na humanitární pomoc, práve hladovející se s touto pomocí málokdy setkají. Chudoby se možná užívá k ospravedlnení humanitárních programu, ve skutecnosti se však príspevky témer vždy predávají ve forme mezivládních transferu. A jakmile se pomoc dostane do rukou státu, zacne sloužit zájmum vládnoucího režimu.
Od chvíle, kdy se roku 1980 presunula vláda v Zimbabwe do rukou cernošské vetšiny, putovala do zeme pravidelne financní pomoc na podporu "pozemkové reformy". V prubehu 20 let používala vláda tyto peníze ke skupování pudy, která pak v rámci "reformy" obycejne koncila v rukou príslušníku vládní elity. Z prerozdelovaných pozemku se stávaly komunální farmy a jejich majiteli se stali venkované, kterým chybely zkušenosti a znalosti potrebné k jejich rízení. Z mnohých farem lidé odnesli vše, co se dalo prodat, a pak je opustili. Asi ctvrtina komunálních farem je tak neproduktivní, že potrebuje humanitární pomoc, aby se samotní farmári udrželi naživu.15
Evropská podpora
Marxistické autokratické režimy casto dostávaly od evropských vlád rozsáhlou financní podporu, zejména tvorily-li tyto vlády strany nalevo od stredu. Italský novinár Wolfgang Achter zjistil, že italská Socialistická strana poskytovala rozsáhlé financní zázemí somálské marxistické vláde válecníka Siada Barreho, který za získané peníze obstarával zbrane a vojenské poradce.16 Reportér Michael Maren uvádí, že v prubehu deseti let, které predcházely hladomoru v roce 1992, bylo Somálsko "nejvetším príjemcem humanitární pomoci v subsaharské Africe," ale že vetšina darovaných penez se "utopila v bažinách korupce uprostred byrokracie somálské vlády."17 Jen Itálie poslala v letech 1981-1992 na podporu somálských projektu více než miliardu dolaru, bez ohledu na to, že vládnoucí režim vraždil své odpurce. Není divu, že list The New African Yearbook nazval Somálsko "hrbitovem humanitární pomoci."18
Deník The New York Times prinesl zprávu, že když prezident Tanzánie Julius Nyerere oznamoval svuj radikálne marxistický program, "mnozí západní humanitární dárci, zejména ve Skandinávii, poskytli jeho socialistickému experimentu nadšenou podporu, a za dvacet let nalili do Tanzánie podle odhadu 10 miliard dolaru."19 Švédský ekonom Sven Rydenfelt napsal: "Deset let socialistické zemedelské politiky tam dokázalo znicit celý socio-ekologický systém."20 Svetová banka uvádí, že mezi lety 1965 a 1988 klesala výkonnost ekonomiky Tanzánie každý rok prumerne o 0,5 procenta a že individuální spotreba klesla o 43 procent.21
Podobne i marxistický režim Samory Machela v Mozambiku zlikvidoval tamní zemedelskou produkci pomocí cenové regulace.22 To je ovšem jen jeden príklad za mnohé africké státy, které se k této politice uchýlily - všechny se stejne katastrofálními výsledky. Profesor D. Gale Johnson dosvedcil pred jedním z podvýboru americké Snemovny reprezentantu, že v 50. a 60. letech se produkce potravin na obyvatele v Africe príliš nemenila, ovšem na zacátku let 70. prudce klesla. "Pokles produkce potravin na obyvatele nebyl zpusoben nedostatkem zdroju," ríká Johnson, "ale spíše radou faktoru, které byly vetšinou politického charakteru."23
Vetšina problému, s kterými se obyvatelé Afriky dnes potýkají, je umele vytvorená. Afrika je poslední velkou baštou silne regulovaných trhu. Výsledkem toho je stagnace a úpadek. Sám o sobe je tento kontinent bohatý na prírodní zdroje, ale vládní politika zde znicila veškerou motivaci k produkci. Západ si to dobre uvedomuje, nemá však odvahu s tím neco výrazného udelat, a tak byrokratický systém pomoci dál chrlí financní príspevky bez ohledu na neblahý vývoj situace. Mengistu dostával nadále financní pomoc, i když mezitím úmyslne nechával tisíce svých obcanu hynout hladem.24 Mugabe vraždil tisíce svých odpurcu v zimbabwské oblasti Matabeleland, finance ze Západu však k nemu proudily nerušene dál.25 Dokonce i když nigerijský vojenský režim generála Sani Abachy pred zrakem svetové verejnosti popravil bojovníka za lidská práva Kena Saro-Wiwu, prakticky nic se nestalo. Ruzné západní vlády vyjádrily svuj nesouhlas stažením diplomatických zástupcu, za nekolik mesícu je však poslaly zpet na svá místa. Svetová banka pripustila, že "témer všechny" pujcky se státum v plném rozsahu vyplácejí, trebaže tyto státy "nesplnují stanovené podmínky".26 Ve zpráve z roku 1986 uvádí, že neexistuje žádný dukaz o tom, že by v dusledku financní pomoci ci politických restrikcí nastával výraznejší posun smerem k tržní ekonomice.27
Nejruznejší kritici opakovane poukazují na skutecnost, že pomoc ze zahranicí nejen nemotivuje vlády k reformám, ale nekdy jim prímo brání. Ekonomický odborník na otázky rozvoje Peter Bauer napsal, že zahranicní pomoc v podobe mezivládních transferu projevuje tendenci k státní kontrole a politizaci. Doslova uvádí: "Zahranicní pomoc významne prispela k politizaci života v Tretím svete. Zvyšuje množství financních prostredku vlády na úkor soukromé sféry, a kritéria jejího pridelování obvykle zvýhodnují vlády, které usilují o zavedení státních kontrol."28
Predkoloniální období
V dobe pred kolonizací v Africe neexistovalo nic jako národní stát. Šlo spíše o soubor stovek odlišných kmenových kultur, mezi nimiž v mnohých prípadech vládlo odveké neprátelství. Evropské kolonie sloucily tyto ruznorodé kmeny do moderních národních státu, které udržovaly konflikty na minimální úrovni, alespon dokud meli centrální vládu pod kontrolou "neutrální" Evropané. Jakmile však evropští intelektuálové zavrhli kolonialismus z duvodu marxisticko-leninského ucení o imperialismu, Evropané se z Afriky takrka pres noc stáhli.
Nechali za sebou radu umelých národních státu, kde se opet zacínaly rozhorívat dávné kmenové spory, když se jednotlivé skupiny snažily vyrvat oteže moci z rukou neprátel a získat je pro sebe. Evropa se mezitím rozhodla hrát si na dobrodince a zacala do Afriky pumpovat financní pomoc. Moc státu tak díky západní financní podpore jakožto hlavnímu zdroji ekonomické moci vzrustala na úkor obcanské spolecnosti a soukromého prumyslu. Celá financní kampan zpusobila, že rešení problému státními zásahy pusobilo ješte atraktivneji, protože umožnovalo financování z dalších a dalších grantu. Bauer k tomu poznamenal, že jedním z výsledku tohoto procesu bylo, že ti nejlepší a nejinteligentnejší obyvatelé afrických zemí se jako mury za svetlem stahovali k státním institucím, místo aby se podíleli na rozvoji soukromého sektoru.
Dokonce i když se pomoc nakonec k spotrebiteli dostane, casto na to doplácejí místní výrobci. Obvykle se zapomíná, že vetšina podporovaných zemí má svuj vlastní prumysl a zemedelství, které mnohdy nedokáží odolat prílivu zboží, které je "zadarmo". Soucasný ekonom David Osterfeld tvrdí: "Financní pomoc na mnoha místech prekazila možnost udržitelného rozvoje tím, že z trhu vytlacila místní výrobce, zejména zemedelce."29 Stejne argumentuje v souvislosti s dodávkami léku i Somálec Abdirahman Osman Raghemade: "Podívejte se, jak humanitární dodávky léku znicily naše rozvíjející se zdravotnictví. Kdysi tu bylo spousta lékáren. Lékárníci delali svou práci dobre. Ted tady distribuují léky neškolení lidé, protože léky darované mezinárodním spolecenstvím jsou tak levné."30 Jeden knez v Tanzánii hlásil, že v jeho oblasti prestali zemedelci v dusledku dostupnosti bezplatných potravinových daru úplne vyrábet potraviny.31 Osterfeld upozornuje na studii, která ukázala, že Svetový potravinový program OSN vyrizoval 84 žádostí o pomoc z rozvojových zemí "v prumeru za 196 dní" a že Evropské hospodárské spolecenství reagovalo v prumeru za 400 dní. Osterfeld dále cituje odborníka na zemedelství Dennise Averyho, podle kterého "pomoc prichází príliš pozde, aby zabránila hladomoru, ale dostatecne vcas na to, aby stlacila ceny místním farmárum, kterí se na krizi snažili reagovat, jak nejlépe umeli."32
Dvojí metr
Jestliže má tedy zahranicní pomoc na Afriku celkove destruktivní úcinky, neznamená to, že je Západ ve své snaze pomoci chudým Africanum zcela bezmocný. Chce-li však Západ dosáhnout v tomto regionu neceho užitecného, bude muset odložit svuj dvojí metr. Západané se neodvažují kritizovat žádnou zemi s cernošskou vládou ze strachu, že budou oznaceni za rasisty. Ghanský ekonom George Ayittey si stežuje: "Odsuzujete bílou vládu v Jihoafrické republice, ale nikdy cernošské africké vládce, kterí pritom mají na svedomí stejné politické zlociny."33 Reformy a rozvoj budou možné teprve tehdy, až se k vládám Africanu bude pristupovat podle stejných morálních merítek jako ke všem ostatním.
Nekdy slyšíme hlasy volající po odpuštení afrických dluhu. To by samo o sobe nebylo špatné, kdyby ovšem hned po odpuštení dluhu nenásledovaly další pujcky a financní príspevky mnoha africkým vládám. Ostatne v soucasné fázi už zrejme splacení dluhu stejne není myslitelné. Ekonomiky vetšiny afrických zemí nejsou s to vyprodukovat dostatek prostredku na splacení dluhu, a dokud se bude uplatnovat soucasná katastrofální ekonomická politika, nebudou toho schopny nikdy.
Západ by se také nemel nechat ošálit iniciativou jihoafrického prezidenta Mbekiho s názvem Program pomoci Africe pro nové milénium, známou pod zkratkou MAP. Mbeki hovorí o rozvoji a obchodu, a nikoli o pomoci, v zápetí však dává jasne najevo, že ve skutecnosti od Západu ocekává další pumpování miliardových príspevku do afrických zemí. Chce, aby tato pomoc pricházela oficiálne bez jakýchkoli podmínek. Uvážíme-li, jakým "podmínkám" pomoc doposud podléhala, je myšlenka budoucí "bezpodmínecné" pomoci skutecne desivá. Mbekiho plán také požaduje, aby se darované peníze vynakládaly na regionální, a nikoli státní bázi. Je zrejmé, že Mbeki považuje sám sebe za první kanál, kudy by tyto finance mely proudit.
Vláda Afrického národního kongresu v Jižní Africe se už po nejaký cas pokouší vytvorit cosi, co vypadá jako hegemonie Jižní Afriky nad celým kontinentem. Jedním z náznaku této snahy byla nedávná invaze Jihoafrické republiky do státu Lesotho. Mbeki již vynaložil celé miliardy na nákup obrovského množství technologicky vyspelých zbraní, s výslovným cílem zasahovat v ostatních zemích Afriky.
Mimo to Mbeki na Svetovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu prohlásil, že pomoc v rámci programu MAP bude použita na "posílení kapacity" tech afrických zemí, které jsou podle jeho názoru príliš slabé. Jeho vizí je systém centrálního plánování po celém kontinente, který by byl v rukou silných vlád jednotlivých státu. Slibuje, že Afrika podrží na uzde diktátory, ackoli sám Mbeki v minulosti tiše podporoval systematické násilí Mugabova režimu v Zimbabwe.34 Mbekiho cíle jsou to poslední, co Afrika potrebuje, a jeho plán je dalším duvodem pro zastavení západní pomoci a pujcek.
Mnohem prínosnejší by pro africký rozvoj bylo odstranení obchodních bariér. Africtí zemedelci nikdy nebudou schopni konkurence na svetovém trhu, dokud bude napr. Evropa zaplavovat dotacemi vlastní zhýckané zemedelce. Nejruznejší protekcionistické skupiny ve Spojených státech, jako napr. odbory, volají po mezinárodních dohodách, které by obsahovaly nákladná "ekologická" a "pracovní" ustanovení pro rozvojové zeme. A zatímco roní krokodýlí slzy kvuli stavu životního prostredí a pracovních podmínek chudých ve Tretím svete, ve skutecnosti podle všeho bojují spíše proti konkurenci ze strany práve techto lidí. Cistým výsledkem bude nakonec nezamestnanost v chudých zemích ve prospech vysoce placené a odborove organizované práce v bohatých zemích.
Je nevyhnutelnou skutecností, že africké vlády si samy nicí své ekonomiky, a to casto s podporou Západu. A presne tytéž vlády naprosto odmítají naslouchat radám ne-Africanu. A tak dokud se africtí vládci nepoucí sami z výsledku vlastních intervencí, bude financní pomoc nadále zneužívána a dobré rady nadále ignorovány. Západ má v této situaci jedinou možnost: alespon veci neškodit. Poslat poradce, experty a konzultanty zpátky domu a zastavit pomoc i pujcky.
Namísto toho by se mely odstranit obchodní bariéry a africkým podnikatelum by melo být umožneno, at si volne konkurují podle svých možností. Jeden dobrý kontrakt má pro Afriku vetší cenu než tisíc konzultantu, a jedna nová továrna je cennejší než stovky milionu dolaru financní pomoci. Nakonec bude Afrika muset své problémy rešit sama.
Jim Peron is the Executive Director of the Institute for Liberal Values, the editor of the book The Liberal Tide, and the author of the forthcoming book 'The Road Not Taken: Resolving the Crisis on the Roads.'
|
Home - Books - Issues - Downloads - About Us - Journals - Thinkers - Links - Library - Subscriptions |
|
|
Institute for Liberal Values, Thursday September 9th 2010. |
|
|
|
